Když jsem měl za sebou několik expedic do Himálaje a pár vylezených kopců, lidi chtěli abych napsal knihu. A o čem? Nepřišlo mi, že bych udělal něco mimořádnýho. Ale nakonec jsem se nechal ukecat - od kámoše, kterej mě kdysi dotlačil i k tomu, ať jedu na Everest. Mirek Popelka, první sponzor a vlastně i knihu Dobývání nebe zafinancoval. Hory shora (název vymyslela Andrea) bylo pokračování, když jsem měl vylezených šest osmitisícovek. Časem jsem chtěl udělat další už s dcerou Andreou, ale nakladatelství o ni nestálo. Andrea se na ni necítila, a tak nebejt jejího třídního učitele z gymnázia, kterej ji dotlačil k maturitě (a stálo ho to hodně sil) – nebylo by nic. Oba nás nakonec dotlačil k dodělání Hory, má panenko. A protože ji opět nakladatelství nechtělo, vydal jsem ji sám.
A jsme u Hory shora 2. Pustili jsme se do ní opět s dcerou. Jde o příběhy ze sedmi vylezených osmitisícovek v rozmezí let 2008 – 2012. Po výstupu na devátou – Manaslu, jsem se rozhodnul že se pokusím o onu bájnou Korunu Himálaje. Překvapilo mě, že dodnes je jenom 13 lidí, kteří ji získali, aniž by šáhli po pomoci umělýho kyslíku. A to nemluvím o tom, jakej je ještě rozdíl, pokud si na pomoc vezmete výškové nosiče. V knize je popsáno sedm zlezených osmitisícovek. Sedm příběhů radosti, osamění a vyčerpání. Zároveň je i připomenutím těch, kteří v horách zůstali navždy.
Předmluva od Andrei:
Takhle měla vypadat kniha, kterou táta chtěl, abych napsala před několika roky.
To jsem nechtěla a nedokázala hned z několika důvodů; lezení mě nezajímalo, měla jsem s ním velmi malou osobní zkušenost a přišlo mi podivné psát text za někoho jiného, vnímala jsem to trochu jako podvod. Proto prvně vznikla kniha Hory, má panenko. V té jsem mohla pracovat podle svého gusta: místo toho, abych v ní psala o lezení, řešila jsem s tátou, proč vůbec leze a co mu lezení přináší, bere, co na něm miluje a co ho sere. Nemusela jsem se tvářit, že o tom něco vím, nebo že mě to zajímá. Co mě zajímalo, bylo jeho odhodlání obětovat horám všechno. To mě zajímalo hodně a o tom kniha nakonec také je. Navíc jsem mohla pohodlně psát svou řečí, za sebe a víceméně tak zůstat ve své komfortní zóně.
O několik let později mě požádal, abychom spolu napsali knihu, kterou zamýšlel původně, o lezení. A co nebylo možné předtím, možné najednou bylo a to z několika důvodů.
Ten méně romantický spočívá v tom, že jsem si mezitím uvědomila, že někdy člověk nemůže dělat to, co chce, ale to, za co mu někdo zaplatí. Z tohoto zjištění jsem se ještě plně nezotavila.
Ten druhý a podstatnější důvod spočívá v tom, že během práce na naší první společné knize a rešerší předcházející té druhé, jsem zjistila důležitou věc; že způsob, jakým táta k lezení přistupuje je speciální a zaslouží si, aby se o něm psalo. Ze spousty hodin rozhovorů a stovek stran jeho deníkových záznamů, na základě kterých jsem potom text psala, jsem začala vnímat nebývalou čistotu stylu, kterou táta vyznává a kterou potřebuje k tomu, aby si vylezených hor mohl vážit. Teprve teď mi začalo připadat, že kniha „jak“ může být stejně tak zajímavá jako kniha „proč“. Jestli si zaslouží obdiv, tak to není za počet vrcholů, ale za čestnost, s jakou k lezení přistupuje. I když by vůbec nemusel. Protože kdo by se to kdy dověděl? Na horách nejsou rozhodčí ani televizní kamery. A to mě na tom baví. Že jeho styl vychází pouze z niterní potřeby fair-play a překonávání vlastních hranic.
To je pro mě hlavní důvod, proč tuto knihu psát a proč ji číst. Někde mezi řádkama to totiž prosvítá.
Zdroj: www.radekjaros.cz