Pandemie coronaviru všem změnila život, ne jinak to bylo i u organizátorů kulturních a společenských akcí. Jednou z postižených akcí je i Mezinárodní festival Alpinismu v Praze, který svůj 17. ročník musel o rok odložit. O tom, jak to probíhalo a co je možné na Festivalu zažít se bavil Jakub Larysz, šéfredaktor časopisu Svět outdooru, s jeho zakladatelem Ladislavem Jirásko.
MFA 2016 - křest knih P.Habelera, W.Narize a R.Messnera
Co bylo hlavním důvodem začít pořádat festival?
Jedním z důvodů bylo získat do Česka osobnosti a legendy světového alpinismu. O alpinismu a jeho jednotlivých druzích se u nás moc nevědělo, chyběl kontakt na opravdovou světovou lezeckou a alpinistickou špičku. Výzvou bylo rovněž získat pro festival zájemce, kteří mají rádi hory a pohybují se v nich i třeba na adrenalinové bázi. Vědomí, že Češi jsou aktivní, že mají rádi hory a trekují po horách na celém světě a budou mít zájem o osobní setkání a diskuzi třeba s Peterem Habelerem nebo Davo Karničarem – to byl další důvod mého rozhodnutí pokusit se o takovýto druh mezinárodní sešlosti.
Věděli jsme, že alpských zemích jsou “horalé” na túry v horách dobře vybaveni. Stejně tak platilo, že o horách, o pohybu v horách i o vybavení toho v těchto zemích věděli podstatně více než my. A navíc u nich existoval o pohybu v horách zavedený systém vzdělávání. Získat jako partnery festivalu znalce outdoorového vybavení nebo odborníky na jednotlivé disciplíny alpinismu nebo třeba na laviny byla jedna z mnoha dalších myšlenek, která aktivovala vznik projektu festival alpinismu. Důvodů bych ale mohl vyjmenovat více.
Jak proběhl poslední festival v roce 2019 – tedy době ještě před covidem?
Festival v roce 2019 proběhl, pokud se týká programu, ve standartním rozsahu. Oproti jiným ročníkům bylo ale přítomno méně návštěvníků. Obvyklá návštěvnost v minulých letech byla 800 až 1000 registrovaných každý den. V roce 2019 byla největší návštěvnost 700 účastníků. Návštěvnost i celková koncepce festivalu je významná nejen pro nás organizátory, ale i pro přednášející, a hlavně pro naše partnery. K tomu poznamenám, že většina našich zahraničních partnerů, se kterými komunikujeme, jsou to partneři z Rakouska, Slovinska, Trentina, Jižního Tyrolska nebo třeba z Graubündenu, mají pro festival připraveny i české letáky a propagační materiály. Mnozí z nich posílají své zástupce, kteří mluví alespoň trochu česky. Ve volnočasových aktivitách jsou Češi pro tyto regiony významnými klienty. Proto se všichni tito partneři na festival dobře připravují.
To, co uvádím, doplním statistikami, které máme dispozici nejen od našich partnerů – zástupců turistického ruchu, ale i od našich partnerů z rakouského Alpenvereinu. Jsou to zajímavé údaje. Např. v Polsku žije asi 3,5 x více obyvatel než u nás v Česku. Přesto jsou Češi, co se týká přenocování na horských chatách, před Poláky. Je to zajímavý fakt a v určitých regionech, jako jsou např. Dachstein, Stubai, Zillertal, Ötztal nebo oblasti Dolomit, je na horských chatách Čechy opravdu přeplněno, a to celoročně. S tím souvisí i ten moment, že naši dlouholetí partneři mají na festivalu své prezentace a velmi často se zapojují i do programu festivalu formou různých přednášek.
Pokud se týká přednášejících – i v roce 2019 se na festivalu představilo několik osobností a legend alpinismu z celého světa. Za účasti takovýchto osobností v Praze jsem ostatně festival představil již při jeho vzniku. Každoročně se podaří pozvat deset, patnáct až dvacet osobností z celého světa – ze Spojených států, z Jižní Ameriky, z Nepálu, z Japonska a různě z Evropy. Na festivalu v Praze se v minulých letech publiku představili špičkoví lezci i legendy jako např. David Lama, Davo Karničar, Marko Prezelj, Reinhold Messner, Peter Habeler a samozřejmě i naši – Adam Ondra, Radek Jaroš, Mára Holeček a další.
17. ročník kvůli covidu přesunut na letošek
Jak covidová situace ovlivnila pořádání festivalu v roce 2020?
Po šoku v březnu 2020, který trval někdy do konce května, jsme po uvolnění začali být všichni optimisté. Místo optimismu nás ale převálcoval po všech stránkách chaos. Během krátké doby se u nás zrodilo obrovské množství kontroverzních a den ze dne se měnících nařízení a pravidel – stát nám přestal pomáhat. Došlo ke ztrátě nejen ekonomické svobody. Nejsem sám, který souhlasí s názorem, že jsme se morálně vrátili do doby, kdy se říkalo „všichni jsme si rovni, někteří jsou si ale rovnější“.
Tato situace ovlivnila i Mezinárodní festival alpinismu Praha 2020. S chaosem přišel tvrdý lockdown. Takže jsme festival v roce 2020 zrušili. Přitom jsem ještě koncem září 2020 s Peterem Habelerem i s Johnem Rosskeleym ze Spojených států domlouval detaily festivalu.
Nerad se vzdávám, a tak jsem v jednom okamžiku uvažoval o náhradě za tuto mezinárodní show. Peter Habeler přislíbil, že přijede, i když se bude jednat třeba jen o dvoudenní víkendovou akci v kinosálu bez zahraničních přednášejících. Začal jsem oslovovat potencionální partnery a zájemce. Z Plzně nebo z Ostravy mi ale odpovídali: „Praha je červená, s námi nepočítej – my tam nepřijedeme“. Proto jsem vystřízlivěl. Byla i vize uspořádat festival on-line. Nabídky od několika firem pro toto řešení jsem zvažoval a vážně se jimi zabýval. Protože jsem byl ale v průběhu října účastníkem několika podobných zahraničních akcí a technika přenosu i komunikace vůbec nebyla stoprocentní, rozhodl jsem se festival 2020 přesunout na další rok.
Takže se na 17. ročník festivalu můžeme těšit letos na podzim?
Jsem optimista, proto jsem rezervoval na víkend 26. – 28. 11. 2021 celé prostory Slovanského domu. Určitě využijeme část programu, který byl připravený pro rok 2020. Bude to např. film od rakouské společnosti Servus TV o neštěstí Davida Lamy, Hansjörga Auera a Jessie Roskelleyho. Jsem přesvědčen, že Česko by mělo takovýto film uvidět. Po filmu by měl vystoupit Peter Habeler a John Roskelley, otec zemřelého Jessieho. John, jedna z žijících legend světového alpinismu, se do Prahy docela těšil. Věřím, že letošní situace umožní, že se v Praze objeví. Peter Habeler, který by měl být jeho partnerem, to má k nám kousek. A ostatní jako třeba Roger Schäli, Simone Moro nebo Japonci potvrzují, že mají zájem se objevit.
A co nepřevedená část programu?
Novinkou by měla být i česká prezentace filmu Reinholda Messnera Diamírská stěna.Nyní úzce spolupracujeme např. s Heinzem Zakem. V lidé&HORY č.1/2021 byla 16ti stránková prezentace jeho fotek a snímků zachycující milníky sportovního lezení. Jsou to jeho světově známé záběry z Yosemitů, nebo třeba ze severní stěny Tre Cime s Alexem Huberem. V kolekci nechybí ani fotky s Adamem Ondrou z Dawn Wall. Takže i expozice těchto fotek bude nejspíše zajímavým momentem tří letošních festivalových dnů.
Uvažuji o tom, že by v letošním roce mohla proběhnout půldenní „konference“ zaměřená na bezpečnost v horách. Z rakouského Kuratoria pro bezpečnost v horách přišla nabídka, že by chtěli uspořádat něco, co jsme již dělali v letech 2017 a 2018. Těmto specialistům, kteří ovlivňují trendy metodiky a vývoje správného a bezpečného vybavení na feráty, lezení i skialp vč. nových technologií u lavinových vyhledávačů a různých druhů airbagů, se festival v Praze vždycky líbil a rádi by zase přijeli. Doufám, že i jejich účast se podaří domluvit. Jejich novinky jsou vždy přínosem pro českou kotlinu.
Do programu uvažujeme i s Radkem Jarošem, Markem Holečkem nebo Adamem Ondrou. Jejich přednášky vždycky lákají a je pravda, že Česko v alpinismu udělalo velký krok. Mára s Háčkem dostali dvakrát Zlatý cepín, a i o Adamu Ondrovi ví celý svět. Adam je v současné době odborníky z celého světa považován za nejlepšího světového sportovního lezce. Před skoro dvaceti lety, když jsem s projektem festivalu začínal, se o našich lezcích a alpinistech moc nevědělo. Dnes jsou uvedená jména známá na celém světě.
MFA 2013 - Gerlinde Kaltenbrunner, Ralf Dujmovits a Radek Jaroš
Metodické semináře a důraz na bezpečnost
Jaký si myslíš, že aktuální pandemická situace bude mít vliv na příznivce outdoorových aktivit, když se můžeme dočíst, že Horská služba v zimních měsících zachraňovala neadekvátně oblečené turisty?
Co se týká bezpečného provádění outdoorových aktivit, řekl bych, že ti lidé, kteří už určité zkušenosti s aktivitami v horách mají a mají i vhodné vybavení, tak u nich by díky jejich znalostem a zkušenostem nemělo docházet k žádným větším problémům. Pro ně je jediné omezení to, že jsou problémy s vycestováním do blízkých Alp. Alpy vždy přitahovaly, z Česka je to kousek. U nás má vztah k Alpám více než stoletou tradici. Už naši pradědové tyto krásné kopce milovali. Za našich pradědů byly u nás položeny základy organizovaného alpinismu v Evropě. A to ví málo kdo.
U těch lidí, kteří s horami začínají nebo by se chtěli něco dozvědět, může mít omezení pohybu i nemožnost praktického získávání informací vliv na vhodné vybavení a bezpečné provádění jejich aktivit. Možná i proto vznikají takové případy, jak říkáš ty, že v Labském dole se při zimní túře pohybují lidé pouze v teplákách. Možná, že to byli třeba úplní začátečníci, kteří třeba neměli v tomto čase omezené komunikace možnost získat správné informace. A to i přesto, že takovéto informace najdeme dnes na mnohých webových stránkách. Úplně špatné vybavení tj. tepláky a botasky je jedna věc. Druhá věc je pak znalost terénu a hrozící třeba lavinové nebezpečí. Pak se stane, že tito návštěvníci v kritických momentech nepřemýšlí a jednají zcela nahodile a rozhodují špatně.
Samozřejmě pandemie má vliv na informovanost. Komunikace je vždy důležitá. Diskuze o této problematice by ale mohla být docela široká. Dnes by neměl být problém najít pomocí internetu správné informace nejen o vybavení, ale i o správném chování a pohybu v horách. Často to je i otázka podceňování. Mnozí, třeba i ti zkušenější, mohou říkat: „Ano, to jsou české kopce. Jsou kulaté a nejsou nebezpečné.“ A pak se stane i v Krkonoších, že při změně a zhoršení počasí se návštěvníci ocitnou v pro ně neznámých místech. A protože nemají navíc zkušenosti, může být jejich rozhodování o tom, jak v dané situaci nalézt správné řešení a bezpečný návrat, často mimo mísu.
Zmínil jsi v té jedné fázi, že jsou lidi buď málo informováni nebo vůbec nepřemýšlí. Nemáš pocit, že ti lidi víc nepřemýšlí, než byli málo informovaní? Protože mám pocit, že všichni by chtěli být Messnerové, Holečkové a drsní horolezci, a že se věci začínají tlačit více do extrému…
Pokud se jedná o kritické situace a ty, kteří se do nich dostanou a mají při tom třeba i dostatek informací, pak v kritickém momentu rozhodují oni sami. Mají své informace a svoji hlavu, je to jejich vlastní vyhodnocení dané situace. Může se stát, že nedomýšlejí detaily, a proto může být jejich rozhodování nakonec nesprávné.
Samozřejmě mnohé může lákat to, do čeho se pustil Mára. Když on se do něčeho pustil bez lana, tak my na to jdeme také. V tomto příkladu jsme ale již na jiné úrovni. Vzory táhnou, to v každém případě. A nejen v lezení nebo v alpinismu. A to je dobře a bude to tak i v budoucnu. Ten, kdo by ale chtěl jít ve stopách Máry už ví, že musí mít kondici, musí mít vybavení a musí něco znát. V tomto případě se nemůže jednat o začátečníka.
Jak na festivalu probíhá metodická část programu? Budu si na festivalu moct sestrojit třeba kladkostroj pro vyproštění z ledovcové trhliny nebo to je čistě o prezentacích?
Odbornou nebo jak ty uvádíš metodickou část programu festivalu tvoří přednášky znalců různých disciplín alpinismu, kteří se zabývají třeba bezpečným prováděním této disciplíny v terénu. Uvedu třeba Michaela Larchera, šéfa sportovního oddělení rakouského Alpenvereinu a velkou osobnost evropského alpinismu. Ten stojí za metodikou prakticky všech druhů alpinistických disciplín. On vymyslel metodu „Stop or go“, která je součástí lavinové prevence a také bezpečného provádění skialpinistických túr. Po jeho přednášce mu návštěvníci festivalu pokládali otázky. On na ně odpovídal a mezi ním a publikem vznikla perfektní komunikace a vzájemnost. Po přednášce byl pak k dispozici po celý festivalový den a zájem o diskuzi s ním byl nemalý. To je jeden příklad.
Nebo Gerhard Mössmer, dnes jeden ze špičkových specialistů na feráty. Jeho přednáška byla postavená na promítání pěti metodických videí, každé mělo ca 2,5 až 3 minuty a komentář byl v češtině. A i při jeho přednášce se diskutovalo. Jeden z posluchačů položil třeba otázku: “Vy učíte, že na ferátách se používá jenom sedák, a to je dle mého z hlediska bezpečnosti špatně. Proč tam nemáte kombinovaný nebo celotělový úvazek?” Podobných otázek bylo několik. Taková diskuze je při odborných nebo metodických přednáškách častá a cenná.
I systém záchrany při pádu do trhliny byl na festivalu probírán. Nejprve formou videí s komentářem a pak mimo program přednášky také prakticky, a to pro nemalý počet zájemců.
MFA 2017 - David Lama a Peter Haberler
Setkání legend, líheň nových projektů
Za těch 17. ročníků tady je obrovská řada velkých jmen, zmiňoval jsi Hubera, Jaspera, Messnera, Habelera apod. Kdo ze všech hostů tě oslovil natolik, že by k tobě svým způsobem přilnul?
Díky tomu, že jsem všechna ta pozvání a komunikaci zajišťoval sám, poznal jsem hodně osobností z této naší “branže”. Seznam by byl opravdu dlouhý. Já osobně mám velmi dobrý, dá se říci, přátelský vztah s Peterem Habelerem. Známe se docela dlouho – více než 35 let. Velice si vážím i toho, že mne vzal sebou “na špagát”. Byly to sice cesty jen 4. stupně, já říkám chodecké čtyřky, i tak si toho velice vážím. Mohu říci, že v podstatě kdykoliv, když Peterovi zavolám, tak mi zvedne telefon. Společně s Peterem a Radkem Jarošem děláme poslední léta pro omezenou skupinku lidí v rámci programů a kurzů CK ALPY čtyřdenní akce v Zillertálkách.
I k Messnerovi mám, řekl bych, otevřené dveře. Mezi oběma je ale docela veliký rozdíl. Peter je otevřený a komunikativní, kdežto Messner je profesorský typ. Ale lidí, se kterými jsem se spřátelil, je více. Mým dlouholetým přítelem je Ang Tshering Sherpa z Káthmándú. Ten již jako malé dítě byl u mnoha expedic především na Everest. Později založil vlastní trekovou organizaci Asian Treking. Vážím si i vztahu s Tamotsu Nakamurou z Japonska. To je jedna z vůdčích osobností japonského alpinismu, která se poslední roky věnuje bádání a objevování jihovýchodních hor v Číně – to jsou horské masívy, které sousedí s Himálajem.
Dlouhá léta mám velmi blízko k rodině Karničarů a Slovinsko je pro mě takový druhý rodný kraj. Ještě než se otevřely hranice v roce 1990, tak jsem na devizový příslib jezdil do Slovinska a tam jsem se seznámil s legendárním Andrejem Karničarem – chatařem na České koče. Během let jsem se s ním velice spřátelil a řekl bych, že dnes je vzájemnost a přátelství s jeho následovníky oboustranná. Uvedu dva členy této rodiny, dva syny – Dava a Drejce Karničarovi. Davo byl první člověk na světě, který sjel Everest na lyžích z vrcholu až do BC. V roce 2019 se ale nešťastně zabil při řezání větve u stromu. Davo a Drejc byli první, kteří sjeli na lyžích Annapurnu. Letos na festivalu bude přítomen Drejc, dnes je Drejc starosta obce Jezersko.
Velmi dobré vztahy mám např. s Heinzem Zakem, Robertem Jasperem, Alexem Huberem, Rogerem Schälim a dalšími. Občas se s nimi potkávám při různých přednáškách nebo na různých konferencích po Evropě.
Když se na festivalu potkávají různé osobnosti, nevznikají na něm náměty na spolupráci nebo náměty ke společným přelezům?
Zárodky společných projektů se na Mezinárodním festivalu alpinismu v Praze odehrávaly a odehrávají docela často. Uvedu jeden příklad z nedaleké minulosti. Třeba zrození unikátního projektu Adama Ondry a jeho přelez Dawn Wall se uskutečnilo právě na festivalu v Praze. U sklenky vína se na festivalu domluvili Heinz Zak, uznávaná osobnost celosvětového sportovního lezení, a Adam Ondra. Kromě úžasného sportovního výkonu Adama Ondry z toho vznikl i úžasný film a zcela ojedinělá přednáška doplněná o videoshow, resp. o film Heinze Zaka. Velký sál v Národním domě na Smíchově byl v listopadu 2017 doslova nabitý. Po filmu a přednášce následoval aplaus nadšeného publika ve stoje. I Adam byl z této atmosféry docela vedle. Podobné ovace sklízel např. Peter Habeler spolu s Davidem Lamou při jejich přednášce – to bylo na festivale v roce 2017 při české premiéře filmu Severní stěna Eigeru od společnosti Servus TV. Ten nezapomenutelný film je o výstupu učitele a žáka touto stěnou. Peterovi Habelerovi bylo tenkrát 75 let! Sympaťák a žijící legenda světového alpinismu byla z těchto ovací opravdu naměkko. A takových projektů a scén bylo na festivalu opakovaně několik.
Takže můžeme být vděční festivalu, že Adam udělal rychlostní rekord přelezení Dawn Wall?
K tomu řeknu asi tolik. Já u této domluvy přímo na festivalu nebyl a musím dokonce říct, že jsem se o tomto projektu dozvěděl až rok po domluvách od Heinze Zaka, když jsme se potkali v Innsbrucku. Řekl mi: „Jo to vzniklo u tebe. Byla příjemná atmosféra a my jsme si s Adamem dali sklenku vína. Trochu jsem Adama pro tento projekt i hecoval.“ Heinz Zak věděl, že to bude pro Adama docela náročné. Dawn Wall je několikasetmetrová stěna. Adam nikdy předtím takovéto stěny nelezl. A navíc byl výstup spojen s náročným transportem materiálu ve stěně, a to není žádná legrace! Adam je ale perfektní sportovní lezec, který zvládá lézt skály a skalní stěny ve Španělsku, Norsku i jinde. Proto na tento projekt kývnul. Ale kilometrová stěna, kde si musí desítky kilogramů vybavení a třeba i pití transportovat stěnou? Měl sice ve stěně pomocníka, Pavla Blažka, ale i tak to pro něho byl v té době jeden z vrcholů jeho sportovní kariéry.
Tento příběh doplním ještě o následující historku. Když se Heinz s Adamem objevili pod El Capitanem, a když celé té lezecké elitě, která se na místě objevila řekli, že to polezou stylem Red Point, tak tomu všichni nechtěli nevěřili. Někteří říkali, že je to neuvážené a radili: „Prohlídněte si celou cestu slaněním seshora a podívejte se aspoň, jak to kde vypadá.“ Ale Heinz jim oponoval s tím, že by to ztratilo originalitu celého domluveného projektu. Tak se všichni na Adamův pokus dívali s trochou nedůvěry. Když ale všichni viděli, jaký kus stěny Adam zvládl hned první den, tak z toho vznikl obrovský respekt směrem k Adamovi. Celou stěnu nakonec Adam zvládl za osm dní. Nejen Heinz Zak považuje tento Adamův počin za jeden z největších milníků sportovního lezení.
Rozhovor byl uveřejněn na www.svetoutdooru.cz.